Reakce na vyjádření ředitelky IKSŽ Alice N. Tejkalové k článku v Hospodářských novinách

Reagujeme tímto na text dokumentu vyvěšeného na webových stránkách Institutu komunikačních studií a žurnalistiky FSV UK, podepsaného současnou ředitelkou Institutu PhDr. Alicí Němcovou Tejkalovou, Ph.D. Text je kritikou článku Upozornil na zneužívání peněz a z Karlovy univerzity musel odejít. Ve Velké Británii po něm sáhli, který byl zveřejněný v Hospodářských novinách dne 25. 1. 2016 (online verze zde). Podle dr. Němcové Tejkalové článek „obsahuje řadu nepravdivých, zkreslujících a nepřesných informací“ a autorka článku podle soudu Němcové Tejkalové „pochybila i profesně“. Vzhledem k tomu, že článek pokládáme (až na některé v zásadě nepodstatné detaily) za věcně správný, považujeme za nezbytné se k jednotlivým tvrzením současné ředitelky IKSŽ vyjádřit a uvést je na pravou míru.

1) Návrh na zmenšení úvazku dr. Štětkovi nijak nesouvisí s diskusí o etice publikační činnosti. Kritická slova vůči způsobu fungování skupiny PolCoRe zazněla poprvé již na podzim 2014. Redaktorka Hronová však přejala a prezentuje jednostranné tvrzení, že Václav Štětka musel odejít, protože upozornil na problémy, jako fakt a takto jej v článku prezentovala. Dokonce v titulku. V tištěném vydání HN pak figuruje i zvýrazněná citace dr. Štětky, která je nejen v kontextu výše uvedených informací zjevně nepravdivá: „Nikdo se ani slovem nezmínil, že by s mojí prací nebyl spokojen.“

Ředitelka IKSŽ bohužel blíže nespecifikuje původ a obsah údajných „kritických slov vůči způsobu fungování skupiny PolCoRe“. Můžeme pouze dovozovat, že má na mysli svá vlastní slova obsažená v koncepci rozvoje Institutu, se kterou se na podzim 2014 hlásila do konkurzu na místo ředitelky a v níž zazněly vůči způsobu vzniku a celkovému pojetí výzkumné skupiny její osobní výhrady; některá věcně nepravdivá tvrzení týkající se PolCoRe byla posléze nucena z textu stáhnout a publikovat novou verzi. (Pokládáme v této souvislosti za vhodné připomenout, že dr. Němcová Tejkalová byla v době vzniku výzkumné skupiny jedním z uchazečů o místo v ní, avšak její přihláška nebyla v rámci interního konkurzu na IKSŽ úspěšná.)
Přinejmenším po nástupu nové ředitelky do funkce (1. 1. 2015) žádná doložitelná kritika skupiny PolCoRe či kteréhokoliv z jejích členů neexistuje. Nebyla předmětem diskusí na schůzích vedení institutu (jak vyplývá ze zápisů) a dr. Štětka nedisponuje žádnou korespondencí, ve které by mu byly tlumočeny výhrady vůči činnosti skupiny či vůči jeho vlastní práci. Nestalo se tak za celý loňský rok dokonce ani při osobních rozhovorech ředitelky IKSŽ s dr. Štětkou; naopak na schůzce dne 19. 5. explicitně zaznělo, že si dr. Němcová Tejkalová do budoucna přeje další setrvání dr. Štětky na Institutu, a to jak na pozici vědecko-výzkumné, tak (nově) na pozici akademické. Také děkan FSV Jakub Končelík na Facebooku dne 4. 11. 2015 uvedl: „…dosavadní práce skupiny PolCoRe si vážíme všichni“.
Zpochybňování citovaného výroku dr. Štětky „Nikdo se ani slovem nezmínil, že by s mojí prací nebyl spokojen“ implicitně označuje autora tohoto výroku za lháře. Vyzýváme proto ředitelku IKSŽ, aby své tvrzení, že tato citace je „zjevně nepravdivá“, buďto doložila konkrétními písemnými dokumenty, dokazujícími, že dr. Štětka byl svými nadřízenými informován o nespokojenosti s jeho prací, anebo se dr. Štětkovi veřejně za toto tvrzení omluvila.

2) Není také pravda, že dr. Štětka musel z Karlovy univerzity odejít. Václav Štětka dostal nabídku působit na našem institutu od 1. 1. 2016 na snížený úvazek. Na tu sice nereflektoval, ale nejenže zůstal zaměstnancem univerzity, nýbrž dokonce i samotné Fakulty sociálních věd, neboť od 1. 1. 2016 působí na Institutu sociologických studií.

Titulek článku je skutečně nepřesný, dr. Štětka má na FSV UK díky svému výzkumnému grantu GAČR smlouvu do konce letošního roku, byť na jiném pracovišti (ISS). Prezentovat jednostranné rozhodnutí ředitelky IKSŽ o neprodloužení hlavního pracovního poměru s dr. Štětkou jako „nabídku“ na další působení je však značně zavádějící a do značné míry cynické. Ředitelka IKSŽ nemá pravomoc rozhodovat o běžícím grantovém projektu dr. Štětky, jehož nositelem je fakulta, nikoli institut, takže ze strany ředitelky v žádném případě nemohla být zbylá část úvazku dr. Štětky placená z GAČRu (0,4) předmětem jakékoli „nabídky“.
Současně je zapotřebí zdůraznit, že formulace „dr. Štětka musel z Karlovy univerzity odejít“ není v kontextu minulých událostí nijak zavádějící. Dr. Štětka má sice do konce letošního roku částečný úvazek na Institutu sociologických studií, avšak vzhledem k  výši mzdy nastavené na začátku grantového projektu pro tento úvazek (jedenáct tisíc Kč hrubého) byl nucen hledat další zaměstnání, jak ředitelka IKSŽ při rozhodování o (ne)prodloužení smlouvy samozřejmě musela vědět. Při absenci nabídek ze strany univerzity i dlouhodobějších pracovních perspektiv na UK tak byl dr. Štětka fakticky postaven do situace hledat uplatnění jinde; šlo tedy o rozhodnutí, které ve svých důsledcích dr. Štětku skutečně nutí z Univerzity Karlovy odejít.

3) Václav Štětka a jeho kolegové v létě rozhodně neupozornili na „zneužívání peněz“, a to z prostého důvodu, že k ničemu takovému na institutu nedochází. V jejich podnětu se o ničem takovém nepíše.

Podnět zaslaný skupinou zaměstnanců IKSŽ dne 15. 6. 2015 upozornil, mimo jiné, na rozvinutou praxi publikování v odpadních (predátorských) časopisech na IKSŽ, které se účastnilo několik zaměstnanců institutu včetně ředitelky IKSŽ dr. Němcové Tejkalové. Publikování v těchto typech časopisů, je-li spojeno s jejich následným vykazováním do RIVu a odměňováním jejich autorů, pokládá řada odborníků a komentátorů za formu zneužívání veřejných prostředků, neboť předkládající instituce za tyto zpravidla odborně bezcenné publikace, porušující pravidla akademické etiky, dostávají od státu dotace, jak v návaznosti na kauzu Wadima Strielkowského popsal např. týdeník Euro (zde).  Přestože v původním podnětu uvedené skupiny zaměstnanců nebyl tento finanční aspekt explicitně zdůrazněn (byť jedním z požadavků signatářů bylo také vyřazení eticky sporných publikací z interního systému odměn za publikace v rámci IKSŽ a FSV UK), je zcela nesporné, že otázka zneužívání veřejných prostředků skrze publikování v predátorských časopisech a nakladatelstvích se dostala do popředí a do centra zájmu odborné i širší veřejnosti právě v návaznosti na tuto iniciativu dr. Štětky a jeho kolegů. S touto interpretací se ztotožňují také někteří členové vědecké rady FSV UK, na jejímž zasedání 9. 12. 2015 zazněl návrh vrátit prostředky získané fakultou v důsledku neetických publikačních praktik, zejména na základě publikování v odpadních časopisech a nakladatelstvích.

4) Konstatovat, že Václav Štětka „nebyl univerzitě dost dobrý“, je bez vyjádření univerzity problematické, zvlášť když mu na ní normálně pokračuje pracovní poměr.

Domníváme se, že i bez explicitního vyjádření univerzity jde v kontextu celého případu o zcela legitimní novinářskou zkratku. Konstatování, že dr. Štětkovi na univerzitě „normálně pokračuje pracovní poměr“, je značně manipulativní, vzhledem k tomu, že mu (bez předchozího varování a bez racionálního vysvětlení) nebyla prodloužena větší část úvazku, takže jeho následný pracovní poměr lze dosti těžko hodnotit jako „normální“ a uvedený pokračující pracovní poměr nadto vyplývá (a je financován) z grantu, který dr. Štětka fakultě se svým týmem přinesl.

5) Wadimu Strielkowskému skončil pracovní poměr na institutu v září 2015. Není také pravda, že by publikoval 60 odborných článků za rok.

Mezi větami „v říjnu z institutu odešel Wadim Strielkowski“ (HN) a „Wadimu Strielkowskému skončil pracovní poměr na institutu v září 2015“ (A. N. Tejkalová) není věcný rozpor, neboť pracovní poměr W. Strielkowského podle nám známých informací skončil k 30. 9. 2015. V databázi Google Scholar vykazuje W.Strielkowski za rok 2015 celkem 31 publikačních záznamů, v roce 2014 celkem 35 záznamů. Uvedené hodnoty 60 odborných článků tedy pravděpodobně dosáhl zhruba za dva roky, nikoli za jediný; i toto číslo nicméně vysoce převyšuje běžný publikační výkon v sociálněvědních oborech a vzbuzuje výrazné pochybnosti o kvalitě těchto textů i publikačních platforem, kde byly otištěny (což článek naznačuje). Je ovšem otázkou, proč ředitelka IKSŽ cítí potřebu tuto z hlediska článku relativně marginální informaci korigovat.

6) Autorka mi vkládá do úst formulaci, že Wadim Strielkowski (a já někdy s ním) publikoval v časopisech, které „figurovaly ve fakultním seznamu ‚časopisů povolených k publikaci‘“. Vzhledem k tomu, že jsem s autorkou nebyla v kontaktu, ani jsem tuto větu nikdy nikde nevyslovila ani nenapsala + navíc neexistuje žádný takový seznam, domnívám se, že vymýšlením si faktů a falešných citací se autorka dopouští dalšího významného etického prohřešku.

Podle našeho názoru nejde o vymyšlenou, ale nesprávně pochopenou a reprodukovanou citaci z týdeníku Euro, respektive nesprávné pochopení toho, o jaký seznam se jednalo.

7) Autorka dále významným způsobem poškozuje moji dobrou pověst, když píše, že jsem se podílela na „podivné praxi“. Všechny moje publikace proběhly v souladu s pravidly instituce, nikdy jsem nepublikovala „velké množství článků“ a nedostávala za ně „velké množství peněz“, což jsou mimo jiné také atributy, které s touto „podivnou praxí“ autorka spojuje. V mojí publikační činnosti najdete texty vydané prestižními mezinárodními vydavatelstvími typu Routledge či Palgrave Macmillan.

Konstatování, že se ředitelka IKSŽ podílela na „podivné praxi“ pokládáme za výstižné a odpovídající realitě. Kontextuálně je zřejmé, že „podivnou praxí“ se myslí publikování odborných článků v odpadních resp. predátorských časopisech, které otisknou jakýkoli text bez důvěryhodného recenzního řízení. Publikování v těchto typech časopisů je v rámci akademické komunity obecně pokládáno za neetické, což je postoj, ke kterému se hlásí i Univerzita Karlova prostřednictvím stanoviska své Ústřední knihovny. Přiměřenost teze o „podivné praxi“ nijak nemění ani fakt, že tehdejší pravidla publikování nebyla de iure porušena. Nebyla totiž porušena jen proto, že systém hodnocení kvality publikací v ČR má zásadní mezeru – s přítomností odpadních časopisů i v prestižních databázích totiž nepočítá, čehož skupina autorů neetických publikací na IKSŽ využila. Ředitelka IKSŽ publikovala v časopisech pochybného charakteru opakovaně, a to jak v časopisech explicitně uvedených v Beallově seznamu predátorských časopisů (Mediterranean Journal of Social Sciences, Journal of Language and Literature), tak v časopisech vykazujících znaky neetických publikačních praktik, především vytváření tzv. citačních bratrstev (Journal of Security and Sustainability Issues, Economics and Sociology). Problematičnost těchto publikací spočívá nejen v celkovém charakteru časopisů, ale také v tom, že byly využité k publikování textů, které by seriózní, oborově relevantní časopis s regulérním recenzním řízením s nejvyšší pravděpodobností nepřijal.

8) Není pravda, že červnový podnět dr. Štětky a skupiny dalších zaměstnanců označilo vedení institutu za negativní kampaň. Jak uvádí sama autorka, prohlášení bylo vydáno v listopadu a vztahuje se k negativní kampani neopodstatněně poškozující dobrou pověst institutu a jeho zaměstnanců v dané době.

Doslovným výrazem „negativní kampaň“ bylo označeno úsilí skupiny zaměstnanců IKSŽ o přiznání a odsouzení odpadních publikací skutečně až v listopadu 2015. Negativní a odsuzující vztah, pouze vyjádřený jinými slovy, však dávala ředitelka najevo od počátku své komunikace se skupinou kritizujících zaměstnanců v červenci 2015, takže časové předsunutí tohoto pojmu v článku Markéty Hronové v HN nelze považovat za věcnou chybu. Označení „negativní kampaň“ bylo v listopadu 2015 jen pokračováním dosavadní rétoriky, která se dala interpretovat jako pokusy o zastrašování a umlčování. V reakci na první kritický podnět skupiny zaměstnanců 3. 7. 2015 komentovala ředitelka naši komunikaci s odkazem na paragraf Etického kodexu jako „nevhodný a nemístný nátlak“. V emailu rozeslaném všem zaměstnancům institutu 19. 8. 2015 pak uvedla: „Jsem nesmírně ráda, že Vás mohu po rozsáhlé rešeršní práci ve spolupráci s odbornými pracovišti ujistit, že náš institut žádné problémy s dedikovanými publikacemi nemá. Kdo říká, či píše něco jiného, nemluví/nepíše pravdu a ponese za to veškerou odpovědnost, zejména za poškozování dobré pověsti IKSŽ.“
Pokud jde o nálepku „negativní kampaň“, kterou dostalo úsilí skupiny zaměstnanců v listopadu 2015, odmítáme tvrzení, že naše jednání bylo neopodstatněné. K sepsání blogu, příspěvků na sociálních sítích či kandidatuře do AS a účasti v související předvolební kampani (z čehož potom vyvstalo samostatné pátrání novinářů a výrazná medializace celé kauzy) jsme se rozhodli po více než půlročním marném úsilí získat vedení IKSŽ a/nebo vedení FSV UK pro myšlenku, že publikování v odpadních časopisech, stejně jako další „vynalézavé“ postupy spojené nejen s osobou dr. Strielkowského, je nutné otevřeně a jednoznačně odsoudit. Opodstatněnost tohoto postupu dokazuje i to, že teprve po zveřejnění kauzy začala fakulta v prosinci 2015 účinně reagovat – od neetických publikací obecně a praktik dr. Strielkowského konkrétně se distancovala a vytvořila pravidla publikační činnosti varující před predátorskými časopisy. Vedení IKSŽ však nadále trvá na tom, že se jednalo o neopodstatněnou negativní kampaň a spolu s děkanem FSV UK dluží takřka 150 významným osobnostem z řad akademické veřejnosti, kteří podepsali prohlášení „Za publikační etiku a svobodu kritiky v sociálních vědách“, hodnověrné vysvětlení, proč nebyl dr. Václavu Štětkovi prodloužen pracovní poměr.

9) S fakultou nepřestali ke konci roku spolupracovat dva „členové týmu“ dr. Štětky. Zaměstnanecký poměr na fakultě z jeho skupiny ukončil pouze jeden člen.

Jedná se o marginální nepřesnost; s fakultou přestali v přímé návaznosti na neprodloužení smlouvy dr. Štětkovi spolupracovat dr. Jernej Prodnik, člen týmu PolCoRe, a Mgr. Roman Hájek, který byl rovněž signatářem původního podnětu vedení fakulty a následně Etické komisi UK a který se skupinou PolCoRe spolupracoval na řadě projektů. Podstatné v této souvislosti je, že Institut přišel díky rozhodnutí ředitelky Němcové Tejkalové nejen o dr. Štětku, ale také o dva další perspektivní výzkumníky a v osobě Romana Hájka i o oblíbeného a kvalitního pedagoga.

V Praze dne 3. 2. 2016

Roman Hájek
Irena Reifová
Jiřina Šmejkalová
Jaroslav Švelch
Václav Štětka
Lenka Vochocová

Reklamy
Reakce na vyjádření ředitelky IKSŽ Alice N. Tejkalové k článku v Hospodářských novinách